Spádová, soukromá, waldorfská, montessori, Začít spolu, daltonský plán, jenský plán, svobodná, demokratická, komunitní, církevní, malotřídní…
Co znamenají všechna ta přídavná jména? Jsou to slova, která označují určité typy škol. Buď z pohledu zřizovatele, z pohledu organizačního nebo podle způsobu výuky.

Tzv. “spádová” základní škola je označení veřejné, státní základní školy, jejímž zřizovatelem je příslušná obec/město/městská část a k níž dotyčná rodina přísluší svým místem bydliště. V závislosti na tom, jak jsou školy v dané lokalitě naplněné a jaká pravidla nastavil zřizovatel, je/není možné být u zápisů přijat na jinou než “svou” základní školu. I v rámci jednoho zřizovatele se mohou školy svou kvalitou či přístupem odlišovat. Dalšími možnostmi zřizovatelů jsou církve nebo soukromé osoby/společnosti.

Z pohledu organizace žáků/tříd na konkrétní škole můžete slyšet někoho říkat, že se jedná o školu “plně organizovanou” – to značí, že má první i druhý stupeň. Většina škol v České republice dělí žáky do ročníků, tříd – podle věku. Věkové odlišnosti v jedné skupině bývají dány maximálně odkladem školní docházky daného dítěte, které je tak o rok starší než jeho vrstevníci. V některých případech je možné žádat o předčasný nástup – dítě tak může být naopak maximálně o rok mladší než většina jeho spolužáků v dané třídě. Toto členění je tradiční, většinové, organizačně nejjednodušší. Nedostatky tohoto způsobu seskupování žáků se někde snaží vykompenzovat svým přístupem jednotliví učitelé a podmínky pro konkrétní děti tak více diferencovat, příp. s tím pracuje škola jako celek – zvoleným výukovým přístupem, spojováním tříd napříč školou apod.

Malotřídka je škola, v níž se děti vzdělávají ve věkově smíšené skupině/skupinách. Častější je u škol, které mají pouze prvním stupeň. To, co bylo dříve zcela běžné zejména na vesnicích a v menších městech, je teď jedním z hlavních znaků tzv. alternativních škol. Škol, které ve svém vzdělávacím přístupu hledají jiný než frontální způsob výuky. Přítomnost žáků z více věkových kategorií znemožňuje frontální výuku a svou podstatou nutí k hledání jiných cest práce, především skupinové. Díky přirozené skladbě dětí ve třídách se mohou mladší učit od starších a naopak, učitel není jediným zdrojem informací, je přítomno vrstevnické učení.

Komunitní škola není školou v pravém slova smyslu tak, jak ji běžně chápeme – školou, která může dětem vydávat vysvědčení a být tak místem, kde je možné splnit povinnou školní docházku. Přesto těchto škol vzniká v poslední době čím dál více, jejich seznam je aktualizován v Rozcestníku, příp. je najdete v mapě. Školy fungují jako spolky, společenství lidí, kteří se rozhodnou pro vzdělávání dětí mimo školy zapsané v Rejstříku škol a školských zařízení. Využívají institutu individuálního (domácího) vzdělávání. O něm najdete nejvíce informací na stránkách Asociace domácího vzdělávání, která stála u zrodu a prosazení této formy vzdělávání v ČR a nadále ji podporuje.

Lidé působící v komunitní škole jsou domluveni buď s jednou, nebo více školami, které v rejstříku zapsané jsou a děti, které vzdělávají, u nich mají vedeny v individuálním (domácím) vzdělávání. Příp. se rodiče o zápis svých dětí do individuálního (domácího) vzdělávání postarají samostatně a školu vyberou podle vlastních preferencí. Děti pak do školy, ve které jsou zapsané, dochází na přezkušování, jeho průběh, frekvence i obsah se může velmi lišit. Je proto vhodné se před výběrem komunitní školy zaměřit také na výběr školy, kde je dítě zapsané – hledat školu, která má s individuálním (domácím) vzděláváním zkušenost a bude schopna vás o tom, jak přezkušování probíhá právě na této škole, informovat.

Pokud je dítě zapsáno na tradiční škole, která v rámci přezkušování vyžaduje v podstatě doslovné kopírování výuky, která v dané škole probíhá, postrádá zápis na individuální (domácí) vzdělávání, resp. docházka do komunitní školy částečně smysl – dítě se v domácím prostředí učí přesně to, co by se učilo ve škole, často i stejným způsobem, protože ho čeká stejná forma ověření jako žáky školy, kteří do ní denně chodí. I toto je v některých případech varianta řešení školní docházky, je však náročná a postrádá obvyklé výhody individuálního (domácího) vzdělávání, ať již realizovaného samostatně, nebo v rámci komunitní školy.

Individuální (domácí) vzdělávání je v České republice umožněno i na druhém stupni, škol, které s ním mají zkušenost, postupně přibývá. Rodiny se pro tuto formu vzdělávání rozhodují z celé řady důvodů, ať již je to nedostatek škol v určité lokalitě, nesouhlas s formou výuky na spádové (a občas jediné) škole v dojezdové vzdálenosti, z důvodu špatných zkušeností se školním kolektivem, příp. vyučujícím, ale také v případě specifických potřeb dítěte. Stejně jako volba docházky do některé ze škol zapsaných v Rejstříku škol a školských zařízení je volba individuálního (domácího) vzdělávání plnohodnotnou volbou, alternativou ke klasické, tradiční škole.

Katka a Eva