Jeden z našich klientů se dostal na své FB zdi po drobné zmínce o neexistenci zkoušení před tabulí ve Vele do situace, ve které se snažil argumenty podložit své rozhodnutí – své dítě právě do alternativní školy svěřit. Výběr argumentů z diskuse přikládáme. Do obdobných situací se rodiče se stejnou volbou dostávají opakovaně a protože opakování není nikdy dost… 🙂

Jan Tichý: Když se budeme bavit o ideálním modelu školy, tak učitel s dítětem přeci pracuje každý den celý den. Každý den v každém okamžiku vidí, co to dítě umí, kde je slabší, jak se posouvá, co mu jde, v čem potřebuje pomoct, co ho zajímá, co ho nebaví. Může a má mu být k ruce a nápomocný průběžně těch 5-8 hodin celou dobu každý den, kdy dítě ve škole průběžně pracuje a rozvíjí se. Přesně podle jeho potřeb, osobního tempa, větších nebo menších talentů v různých oblastech a tématech. Každý den může dítěti pomoct letět dopředu v tom, na co je geniální, a aspoň trochu se posunout v tom, kde mu nebylo tolik shůry dáno. Tohle není scifi, takovéhle školy existují a není jich už až tak málo.

K čemu je potřeba tohle ještě navíc doplnit institutem “a teď si pojď stoupnout před celou třídu, já cíleně vytáhnu něco, o čem vím, že nevíš, abych tě mohla před ostatními srazit a ponížit”? Není to náhodou tím, že ta první část – tedy ideální model, kdy se staví na vnitřní motivaci a zvídavosti dítěte (kterou mají na začátku úplně všechny děti bez výjimky, dokud jim ji někdo cíleně nezničí a nepotlačí) a učitel je jen průvodce v rozvíjení znalostí a talentů každého dítěte – ve většině škol (z tisíce různých důvodů) úplně chybí?

A i kdyby tam nešlo o ponižování a veřejnou šikanu, jakože ve své podstatě většinou jde. Daleko zásadnější a větší problém je, že přirozená vnitřní motivace a zvídavost dětí (“zajímá mě to, chci se dozvědět víc, je to strašně zajímavý, jdu si k tomu ještě něco prozkoumat”) se v klasických školách naprosto systematicky potlačuje a cíleně nahrazuje podsunutou vnější motivací (kvůli známce, kvůli společenskému statutu mezi spolužáky, kvůli pochvale či trestu od rodičů či učitelů, kvůli strachu…). Neučíš se, protože tě to zajímá a baví a chceš se dozvědět víc, ale kvůli někomu nebo něčemu. Protože to od tebe někdo chce nebo protože ti něco hrozí.

A tahle externalizovaná motivace vede k věcem jako vyhoření, nenávist k některým předmětům, traumata ze zkoušení či písemek, švejkování věcí, aby se udělaly nikoliv správně a užitečně, ale aby se prostě odškrtly a byly hotové, podvádění, taháky, mělké učení kvůli krátkodobému efektu (napíšu písemku a pak to zase zapomenu) bez dlouhodobého dopadu, ztráta jakéhokoliv dalšího tahu na branku přesně v okamžiku, kdy jakýkoliv z těchto vnějších motivátorů přestane existovat nebo fungovat…

Jinak ano, na naší základce se nezkouší, neznámkuje, nepíšou se písemky, nedávají se povinné domácí úkoly. Děti mají osobní individuální plán. A věcný feedback k tomu, na čem zrovna pracují, dostávají průběžně každý den.

Známky, písemky a zkoušení neexistují i z důvodu záměrného cíleného potlačování vzájemného srovnávání a soutěživosti v prostředí školy a v procesu vzdělávání. Opět je to jen podpora vnitřních motivátorů – jakékoliv unifikované známkování totiž ve výsledku nahrazuje vnitřní motivaci se něco naučit zploštělou snahou “prostě mít jedničky”.

Vysvědčení jednou za půl roku se rozdává, protože se to musí, ale je slovní, zcela nehodnotící a v zásadě jen věcně shrnuje, co se dítě naučilo a kam má dál pokračovat. Ale i kdyby vysvědčení nebylo, tak by se vlastně vůbec nic nezměnilo, je to jen státem vyžadovaná formalita.

Další z diskutujících, Ladislav Klimek pak ještě přidal paralelu ve světě dospělých:

Snad jen drobná paralela na dnešní svět dospělých, kde se tomu správnému (a přirozenému) počínání říká “motivace cestou” (např. Konec prokrastinace apod.). Dnes pátráme v knihách, abychom zase objevili, na co se vlastně soustředit, musíme se to znovu učit, protože to v nás bylo zadupáno někam do bezvědomí právě skrze systém školství, aplikace milionů nátlaků, vnějších motivací k cílům atd. Dneska se musíme učit, jak se toho hnoje zbavit a objevit to původní, abychom dokázali zdravě fungovat.

Miroslav Hlavička doplnil: Podle mě mají ty alternativní školy k reálnému životu a k fungování světa (hlavně v nejbližším budoucnu) blíže než klasické školství, které je pořád výrazně zaměřeno na produkci namemorovaných uniformních jedinců. Což v tom mnou zmiňovaném období bylo zlaté – tehdy ještě jedinec mohl obsáhnout všechny znalosti svého oboru plus notnou dávku univerzálních znalostí z oborů dalších. To dneska prostě nejde a odborníci na školství pořád upozorňují na to, že vývoj jde tak rychle, že až naše děti dospějí, tak budou existovat nové profese, nové obory a řada těch tradičních zcela zanikne (kdysi – a po dlouhou dobu – byla naprostou jistotou profese telefonní spojovatelky a najednou bum, během kratičké doby konec). Takže nemá smysl týrat děti nějakých 14 let memorováním univerzálních informací, které jim budou k ničemu. Je potřeba naučit je pár obecných věcí, klouzat hodně po povrchu a spíš je naučit nastudovat si svépomocí to, co aktuálně potřebují. Rychle se přizpůsobovat. Umět vést tým. Umět v týmu poslouchat někoho jiného. Znát zdroje, umět je vyhledat a ověřit relevanci a důvěryhodnost.

Miroslav Hlavička k argumentaci, proč není nutné zkoušet děti před tabulí, dodal: … právě není nutné (ba dokonce není žádoucí) z toho prezentování dělat stresuplnou záležitost. Uvádím tam příklad ze soukromé školy, kam chodí moje dcera a kde prezentace před lidmi probíhá od druhé třídy, ale zcela v režii dětí, tj. žádné stresující zkoušení, ale prezentace toho, co se dítě naučilo, co vybádalo, co objevilo. Když dítě bude X let mluvit před lidmi beze strachu, bude pak později sebevědomě mluvit i mimo školu, protože prostě vůbec nebude tušit, že by kolem toho měl být nějaký stres.

Problém školního hodnocení je v tom, že je nespravedlivé a škodlivé. Ničí vztahy ve skupině, vytváří nezdravé vazby a obětní beránky, hodně napomáhá rozvoji šikany. Ta nespravedlnost je třeba v tom, že dítě s geniální krátkodobou fotopamětí napíše spoustu písemek za jedna, ale vůbec nemusí chápat, o co jde. Prostě se to nadrtí, napíše test, zapomene. Oproti tomu někdo dá test za tři, ale vše, co v tom testu napsal, doopravdy ví a pamatuje si a pamatovat si bude. Jak vidíte, to hodnocení je úplně šejdrem. Proto mi vyhovuje škola, kde je samozřejmě taky systém hodnocení, ne že ne, ale vztahuje se ke každému jedinci individuálně a týká se jeho pokroku.

Hodnotit výkon a hodnotit dobře odvedenou práci jsou dvě různé věci. Alternativní školy fakt nemají zájem produkovat “sluníčkový lidi mimo realitu”, kteří vám s úsměvem položí podlahu našišato. Ty děti se učí pracovat s chybami, učí se z chyb, učí se odvádět stoprocentní práci, ale učí se to přes pozitivní, nikoli negativní zážitky, přes pozitivní, nikoli negativní motivaci. Učí se poučit se z chyb, ale nepotřebují k tomu zbytečný stres z pětek, z poznámek, z nečekaného zkoušení, z pranýřování u tabule. Nic z toho je nenaučí “klást dlaždice rovně”, když zůstanu u vašeho příkladu. Nebo možná naučí, ale budou tu práci dělat v životě s chutí, když kvůli tomu na škole tak trpěli?

Marek Prokop pak ještě k tématu soutěživosti “uhodil hřebíček na hlavičku”: Já to chápu tak, že soutěživost je super tam, kde jde o to oddělit lepší od horších, což ale ani vzdáleně není účel školy.

Katka a Eva